Spisovatelé mezi námi 2011
Ukázky ze soutěžních prací
Ukázky ze zaslaných prací
1. Alena Dunovská : Cesty (úvaha)
2. Hana Jílková : Z veršů
3. Adéla Rozsípalová : Prima výlet (povídka)
4. Jana Zámečníková : Postýlka… (povídka)
5. Jozef Feciskanin : Z veršů
1. Alena Dunovská : Cesty (úvaha)
Není to tak dávno, co Česká televize odvysílala dokument o cestách a alejích stromů podél nich. Bylo to skutečně zajímavé a poučné dílo. Průvodce nám ukázal několik opravdu krásných a udržovaných cest, i ty zanedbané a zapomenuté.
Ty zanedbané se moc nepoužívají, jsou zarostlé trávou, kterou nikdo neseče, většinou je lemují staré stromy třešní, švestek nebo jabloní. Naši předci tak spojili zpevnění krajů cesty s jejím dalším užitkem - ovocem. Též trávu a následně seno cesty poskytovaly. Však známe z vyprávění dědečků a babiček, jak se mnozí lidé soudili mezi sebou o každý malý kousek trávy, který jim soused odsekl. Nyní se tomu již smějeme, ale tehdy se lidé prosoudili až k chudobě.
Zapomenuté cesty většinou již neexistují. Při sepisování pozemků v minulém století byly zaorány. Jen tu a tam zůstala osamocená Boží muka nebo Mariánské obrazy. Na krajích nebo i uprostřed lánu pole, proti vší logice, se tyčí němí svědkové tehdejší doby. Tady tehdy cesty vedly jako přístup na pole.
Při svých toulkách jsem narazila na jednu cestu na kraji lesa. Dříve spojovala dnes už zaniklou osadu Paseky s městem, vesnicí a kostelem. Je dost zarostlá šípkovými keři
a bezinkami, ale její převážnou část doplňují borovice, javory a zhruba uprostřed se tyčí mohutná stará třešeň. Ta je sice napůl suchá, ale přesto vzbuzuje úctu.
A co jsem Vám tedy tímto chtěla říct? Udržujme ty zbývající cesty. Když občas posečeme trávu, keře bezinek a šípky trochu zkrotíme, odmění se nám. Určitě se najde pár dobrovolníků, kteří asi sklidí posměch, ale nejdejte se. Cesta Vám bude vděčná, a snad bude poskytovat radost dalším generacím
2. Hana Jílková : Z veršů
Radost (ukázka)
Život pohrává si s námi dosti,
trápení střídají pocity radosti.
Příroda nás zve i hostí,
tam stres uteče před radostí.
Hodiny tikají hlasitě v tichu,
prosmát se životem je prostě k smíchu.
Krásna je víc než by se zdálo,
otevři oči, raduj se - chce to tak málo.
Radost je dýchat voňavé jaro,
přece žít za to stojí i stálo.
Květiny nám mávají - k zemi se kloní,
jsou překrásné, jak omamně voní.
Vidíš ptáčky s motýly tančit v letu,
potkáš studánku, co pro všechny je tu.
Žasneš jaké obrázky kouzlí mraky,
náhle máš radost, že jsi tu taky.....
Otevři oči, srdce i náruč
Ponoř se do kouzelného ticha,
vnímej jak příroda jarně voní a dýchá.
Plna je síly po zimnímspánku,
jsi v ní - jako v pohádkovém zámku.
Z té vůně a krásy se hlava točí,
krásnější pohádku nikdo nenatočí.
V každém období jí to sluší,
ctí své zákony, které neporuší.
.....
To síla rostlin, řek i stromů,
jejich krása patří k tomu.
Vykroč a jdi správným směrem,
najdeš scénu s krásným dějem.
3. Adéla Rozsípalová : Prima výlet (povídka)
Prima výlet
Spím. Spím a vidím hvězdy.
Probudím se a zvednu hlavu. Nade mnou je můj tygr Pavčík. Odstrčím ho a rozhlédnu se. Kolem je příroda a vlevo koňský ranč. Zvednu se a jdu k ranči. Tam vidím úžasné koně. Přistoupím k jednomu boxu, natáhnu ruku a ... konec. Nic. Ranč je pryč.
Místo něj je tady velká budova. Na plakátě ve vitríně stojí : VYSTOUPENÍ SELENY GOMEZ. Super! Konečně ji uslyším! Jdu ke dveřím. Slyším matná slova. Otevřu dveře a ...jsem zase pryč.
Teď jsem na Havaji. Lehnu si na rozpálený písek a opaluji se. Slyším chrápání Pavčíka, Zacpu si uši a usnu.
Probudím se a jsem v nebi. Jsem anděl a můj tygr také. Létám si sem a tam. Najednou vidím, jak dva andílci spolu hrají stolní tenis. Rozesměji se a andílci mi nabídnou jídlo. Koblížky s bílou polevou a marcipánem jsou k nakousnutí. Natáhnu se pro ně a ... zase nic.
Teď jsem dívka s mega dlouhými vlasy - tedy Zlatovláska. Jsem zavřená ve vysoké věži. Ještě, že tu pohádku znám. Shodím vlasy a lezu dolů. Spadnu asi tak z půlky. Křičím. A je to na nic!
A najednou ... Žádný tygr, žádní andílci, žádné vlasy ... jsem tu zase já. Jsem vzhůru.
Prima výlet - škoda, že jen ve snu. Ale přece i u nás platí : všude dobře, doma nejlépe.
4. Jana Zámečníková : Postýlka… (povídka)
Postýlka
„Ano,…ano Rózinko,…to víš, že počkám,…ale jistě,…neboj a pa,pa,pa…“chvatně odložila mobilní telefon na roh skříňky. Starosti své dcery Růženy odmítala. Věk. Co to je věk? Nějaká nemoc? Usmála se a pokývala hlavou. Necítila se vůbec stará a to jí osmdesátka říkala už dobrý den. No co, pomůže jí. Na půdě nebyla roky. Děti tam občas něco přinesly nebo si odnesly, takové to místo pro nic a všechno. Prošla kuchyní na chodbu a odtud po schodech do patra. To bylo slávy,když stavěli poschodí. Každý stavěl a rozšiřoval, aby bylo, aby děti měly,…a nakonec se všechny rozprchly do měst za prací a ona zůstala v celém tom domě sama,….snad vnuci a vnučky?? Ale to už ji nebude trápit,..! Chtělo by to vymalovat, řekne Rózi,….a támhle v rohu je to samá pavučina,….však až dnes přijede, dá to do pořádku. Zastavila se u květináče s muškátem, vyštípla usychající kvítky a prstem zkusila vlhkost zeminy. Zase je suchá, je tady větší teplo a teď v létě obzvlášť. Obhlédla i ostatní rostliny umístěné na odpočívadle, které budou určitě taky vyprahlé. Však se potom vrátí, dá jim porci vody. Odložila na okraj parapetu chuchvalec muškátových kvítků, aby je nezapomněla vyhodit, až půjde zpátky. Vykročila k půdě. Tady byly schody příkré a hrubě opracované. To už se nedostávalo peněz, šetřilo se kde mohlo, děcka z nich tahala finance na školy, na parádu, pořád bylo něco nezbytně nutné koupit. Už je to dávno pryč, zavzpomínala. Je jiná doba, moc ji nerozumí a ani nechce rozumět. Je ráda, že je tak akorát dospělá, že nemusí už zažít všechny ty peripetie a starosti, co život sebou nese. Je spokojená s tím co má,….Rózi se postará, donese co potřebuje a zařídí všechno na úřadech i u té protivné lékařky, kterou nesnáší,…“Máte vysoký tlak na váš věk a cholesterol taky není v pořádku, musíte se šetřit a ten cukr máte tak,tak v normě,…chce to dietu,….!“ Ušklíbla se, ať si říká co chce,…koza doktorská! Promnula si levé koleno ve kterém ji zrovna louplo a projelo jím ostré píchnutí artrózy. Inu, je to pro ni výstup a ještě to sálající dusné vedro, po kterém otevřenými ústy sípavě nabírala dech. Sáhla po klice a skřípající dveře půdy odhalily svá letitá tajemství. Róza chtěla vědět, jestli tam zůstala ta malá skříňka pod umyvadlo. Hm, ale kde by mohla být,….rozhlížela se a snažila přivyknout očím na příšeří. Z vikýře se nesl slabý sloup světla,ve kterém tančil všude přítomný prach svůj rej. Harampádí,…všechno by to měli vyklidit a spálit, nedá se tady hnout. Mudrovala. Šouravě přešla k almaře nahlodané červotoči a zvědavě otevřela pravá dvířka. Pozdě uskočila před lavinou staré obuvi. Pánský lyžák jí dopadl na palec nohy a s rozšklebeně odchlíplou podrážkou se odkutálel potměšile ke vzniklé hromadě. „Sss, ..sakra,..“ zaklela a začala litovat své návštěvy v prachstarém zapomenutém koutě svého domu. Zatočila se jí hlava a ve snaze se něčeho zachytit, hrábla bezmocně rukou po starém nalomeném věšáku, na kterém visely trouchnivějící kabáty. Jenže tím způsobila další pohromu,protože nestabilní věšák se zakymácel a při pádu strhl stěnu z naskládaných papírových krabic plných nepotřebných krámů a hader. Kam to pro páníčka vlezla, že neposlechla svou přehodnou Rózinku a nepočkala na ni,…….! „Kuš,…no tak to spadlo,…no,….“ nechtěla se vzdát,….! Kdyby se alespoň tak neprášilo! Čekala. Zborcené krabice odkryly další prostor za sebou, prostor ve kterém zahlédla známé zbytky starého nábytku, který dostala do výbavy ještě po babičce. Kolik je to vlastně let? Nedbala otékajícího palce u nohy ani štiplavě pálivé bolesti. To počká! Nedočkavě odstrčila překážku, aby našla vytouženou skříňku pro dceru. Její oči hledaly a vylučovaly jednotlivé kusy uskladněných věcí. Odstrčila malovanou pelest z postele. Byla o něco opřená o něco, co znala a moře let neviděla. Zapomněla na to, úplně na to zapomněla! Srdce se jí rozbušilo jako kovadlina. Bíle natřená dětská postýlka zůstala naprosto neporušená. Jemně modrobíle pruhovaný slamníček nejevil žádnou ušmudlanost ani prach. V koutku mžoural na ni malý plyšový králíček s lesklými knoflíky místo očí a natrženým ouškem. Ach Bože, …..! Stála a nohy jí splynuly s prkennou podlahou. Neschopna se pohnout. Vzpomínky, ..ach ty vzpomínky, vracející se vlaštovky z teplých krajin zpět do hnízd. „Maminko,…mami,…neplač,….“utěšoval ji a přitom jeho na kost vyhublé tělíčko zkoušelo neustálá muka bolesti. Ona nechtěla plakat, nechtěla,aby viděl její slabosti. Daníček, její poslední, věčně nemocné dítě. Snášel všechno příkoří svého života tak statečně a s takovou odevzdaností,….! „Daníčku,…“vydechla a váhavě položila ruce na okraj postýlky. „Maminečko,…..“slyšela jeho slabounký hlásek dychtící po jejich slovech a dotycích. Ten den se mu znatelně ulevilo. Bez probuzení spal až do rána a už si myslela,že se všechno vrací k lepšímu. Horečka ale neustupovala, vlásky se mu zplihle přilepily na čelo a zrychleně dýchal. Po obědě usnul a když se probudil měla dojem,že se mu zvláštně rozjasnily oči. Hladila ho po tvářičce tak nezvykle suché a zhrublé pro malé dítě. Najednou se usmál, tak spokojeně se usmál,…..tak, jako by to už nebylo pro ni. „Mami,…vidíš je, jsou tady,…“stiskl jí ruku. „Kdo Daníčku,…koho vidíš,..?“ Pořád se tak usmíval,…“Ale mami,….slyšíš je,…jsou tady,…a mají sebou světlo, krásné světlo,…maminečko, já chci jít s nimi,…..odpusť mi to, mám tě tak rád,..maminečko moje, …já tě mám tak rád,…..“. Opouštěl ji. Cítila to, ale nechtěla ho nechat odejít,..tak strašně nechtěla, bránila ho,chtěla ho ochránit, pro sebe, pro něj a s ním. Držela ho pořád za ručičku podobnou tence utkané pavučince. Palcem zlehýnka přejížděla tam a sem po hřbetu dlaně. Zoufale dlouho. Myslela, že usnul, že se mu něco zdálo. A pak ucítila závan, jako když průvan letního dne zvedne záclonu, přečistý závan,…zvláštní šustění, mírné a takové podvědomé, živé až se v úleku otočila za sebe,….Nic! Daníček se na ni díval očima,které už nevnímaly. Jeho rty strnuly v úsměvu. Odešel,věděla to. Dál však seděla nehybně u postýlky, dál hladila palcem hřbet jeho ručičky, dál mu hleděla do pootevřených očí, dál…….A teď tu stojí po tolika letech a všechno je tak skutečné,……! Zapomněla dýchat,…jen to srdce,…chce snad ven? Vrásčitýma rukama držela okraj postýlky a nemohla se zbavit přítomnosti Daníčka. „Maminko,…maminečko,….“ zašustilo jí v uších. „Daníčku,…Daníčku,..můj chlapečku, …jsi tu,…jsi tu se mnou,…??“hlas se jí zlomil a ztratil se někde hluboko v ní. Zamlženě si jen pamatovala své odpoutání od postýlky. Jak se ocitla v kuchyni? Nevěděla. Seděla u stolu a v ruce žmoulala cíp ubrusu. Tam a sem,…tam a sem,…ustala v naučeném pohybu, doslova zlozvyku. Celé ty roky,..uvědomila si, že celé ty roky jí cíp ubrusu neustále připomínal jejího mrtvého chlapce. A teď tu sedí,…cítí jemný závan a to zvláštní šustění,…a Daníček, ano přišel teď se na ni usmál,…Pootevřela ústa a celá se chvěla radostí a očekáváním. Blíž k tobě, jen blíž,..natáhla ruce,aby se mohla dotknout dávno ztraceného syna. Oči omládly, vrásky se vyplnily,jak koryto potůčku po dešti. Je to zase ona, mladá a krásná a ještě krásnější,…Ano, je čas, …. „Už jdu Daníčku, jen počkej, tentokrát počkej na mě,…!“ Tak ráda šla s ním,….
„Maminko, mami,…..no tak mami,….už zase mačkáš ten ubrus,….kolikrát jsem ti říkala,že to pak nejde vyžehlit,….mami,…?? Ach mami, ….ne, to ne,….slyšíš,…maminko, maminečko,…!“vzlykla Rózi. Slyšela ji, ale byla už tak daleko, nechtěla se vracet. Její Rózi,…však ona si poradí,…je tak samostatná,….a Daníček, drží její ruku a hladil ji,…tam a sem,……tam a sem,….!
Vždycky nás překvapí,
když si sáhneme na neskutečno,..,
5. Jozef Feciskanin : Z veršů
Autor pochází ze Slovenska, jeho verše jsou věnovány výročí Karpatsko- dukelské operace.
Sbírka obsahuje 68 básní a je doplněna ilustracemi.
Smrť tu žatvu mala (ukázka)
V tom kraji smrť
svoje hody mala,
takú bohatú úrodu
už dávno nemala.
Dožinkový veniec
Lucifer odovzdával,
na tej krvavej žatve
aj on podiel mal.
.....
Zranena bola zem
všetko tu plakalo,
pokiaľ prišla k sebe
roky to trvalo.
Len pomníky nad hrobmi
vojnu pripomínajú,
no životy padlých
vrátit sa nedajú.
Teraz je tu ticho,
jak keby sa nic nestalo
vela mladých ludí tu
na veky ostalo.
....
Keď navštíviš ten kraj
poobzeraj sa dookola,
aká strašná vojna
v tomto kraji bola,
Daj úctu tým padlým
aj tomuto kraju,
tu ludia uprimní,
radi ťa privitajú
Samopal na borovici
Pekná lesná čistinka
v strede stará borovica stala,
od črepin a guliek
cela doraňaná.
Rusky samopal ako novy
zaveseny na konari,
obaja kamarati
ho naraz zbadali.
Že su v minovom poli
vystrahu nezbadali,
či samopal bude
sa skoro pohadali.
A čo keď ta lučka
je zaminovana?
jednenému myšlienka
v hlave zavrtala.Nechoď tam kamarat
zle sa mi snívalo,
že na tej čistinke
veľa min vybuchovalo.
Nič sa nemože stať
pustil sa k borovici.
keď mina vybuchla
bol len v polovici
.........
...................
Zveřejněno: 25. října 2011 | Autor: | 123 zobrazení